Anorexie, aneb tlustá stehna II.

12. května 2014 v 7:00 | Kerr |  Vlastní tvorba
Musím se pochlubit, že první dny šly opravdu dobře. Ráno to ale bylo nejhorší, nenacpat do sebe nic, po čem bych mohla přibrat. Většinou mi stačilo pořádně se napít a rychle jít do školy. Chodila jsem převážně rychlejší chůzí, abych spálila více kalorií, jak jsem se dočetla na blogu o anorexii. Svačiny jsem si do školy nebrala a obědy jsem vynechávala, nebo jedla jen úplně trochu. Bylo to většinou jediné jídlo z celého dne. Odpoledne jsem to docela zvládala, hodně jsem cvičila, chodila na procházky ven nebo se prostě zabavila nějak jinak, když jsem ale vážně nevěděla co, zobla jsem si třeba olivy nebo jedné kuličky hrozna. Večer přicházela mamka domů a tak musela nabrat dojmu, že už jsem jedla. Většinou jsem jen našpinila talíř, aby to vypadalo, jako že už jsem jedla. Vycházelo mi to tak přesně šest dní, skoro týden. Pak jsem ale jednou vstala a měla děsné křeče v břiše. Pomalu jsem ani nevylezla z postele, jak strašné to bylo. Nakonec jsem se ale podívala na svá stehna a řekla si, že mi ta bolest za to stojí. Při česání vlasů mi jich zbylo na kartáči mnohem víc. Nevím čím to je, ale co, vlasů mám dost, tak to řešit nebudu. Když jsem přišla do školy, přišla za mnou Ava, se kterou jsem se občas vídala na obědech nebo při cestách domů. "Hele, neděje se něco? Jsi nějaká zamlklá."
"Ne, všechno je v pohodě."
"Dobře, ale kdyby cokoliv, tak přijď, jasný?"
"Neboj se o mně, jenom něco v rodině."
"Ok, jak myslíš. Jdu na hodinu, měj se."
Nemusí se strachovat. Vždyť se nic neděje. Jsem pořád stejná. Odešla jsem bez oběda a běžela domů. Okamžitě jsem ze sebe sundala všechno oblečení a šla na váhu. Na začátku to bylo 61.5 kilogramu. Teď je to 55 kilo. Fuj, jsem tlustá, tak tlustá. Ale aspoň, že jsem zhubla o něco málo. Celé odpoledne jsem strávila tím, že jsem lepila obrázky inspirace do mého sešitu. Stala jsem se tím posedlou, fakt mě to baví. Když mi pod prsty prochází všechny ty štíhlé dívky, chci být jako ony! Jinak se ale vlastně nic v mém životě neděje.

Tak jo, opět upozorňuji, že se jedná o vymyšlený příběh. Je to již druhý díl "deníčku anorexie"- píši to proto, abych se vyvarovala případným dotazům. Děkuji
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vali K. Vali K. | E-mail | 12. května 2014 v 19:52 | Reagovat

To je dobře, že to je vymyšlený příběh! Já je lekla, že jsi anorektička ty :D. Ale snad se nechystáš začít anorexií, protože bych se o tebe bála. Už jenom mi stačí to, že jedna moje spolužačka má mentální anorexii. Dřív byla rozesmátá a fajn, ale teď je jen podrážděná, drzá na učitele (a to dřív nebyla). Taky jí začaly padat vlasy, protože jsem viděla na její hlavě takovou malou plešku. A k tomu vypadá hrozně. Jestli chceš, klidně ti přes email pošlu její fotky na instagramu.
Tak zatím ahoj a měj se hezky. Tvoje Vali K.

2 Vali K. Vali K. | E-mail | 12. května 2014 v 19:53 | Reagovat

Napiš mi ale na email.

3 Eliz Eliz | Web | 15. května 2014 v 12:27 | Reagovat

Čau, já teda upřímně doufám, že to je smyšlený text! Ale jinak dobře a realistky napsané

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Už je to dávno, co jsme hráli v Praze, ale je to jedno z měst, které miluji. Vzpomínám si, že jsme
bydleli na kopci, odkud bylo vidět celé město. Skoro jsem nespal a brzy ráno jsem se šel projít.
Pršelo a nikdo nikde nebyl. Praha má nádhernou architekturu. I setkání s obyvateli bylo úžasné.
Lidé byli příjemní a všude byly nejkrásnější dívky, jaké jsem kdy viděl. Celé mi to připadalo velice umělecké.
Doufám, že tam brzy budu moct zase přijet." -Serj Tankian♥