hlavně prosimtě NEBREČ

22. března 2014 v 21:22 | Kerr Knock^.^ |  Vlastní tvorba
Takhle si to kráčíš domů ze školy, máš celkem fajnovou náladu a už si strkáš sluchátka do uší když si všimneš bývalé spolužačky. Už se snažíš přejít na druhou stranu v domnění, že si tě takhle nevšimne. Ale prosimtě, jak by si tě nemohla nevšimnout? Mává ti už dvacet metrů daleko s úsměvem od ucha k uchu. S úsměvem. Falešným. Ty takovou radost neopětuješ. Proč bys měla? Pomlouvá tě na škole, kde tě zná sotva třetina lidí a vymýšlí si nesmyslné báchorky, tak co to tady na tebe zkouší? Přiběhne k tobě a svým obětím tě skoro smete na zem. Tentokrát se musíš zasmát, aby to nebylo tak podezřelý- nepřeješ si snad, aby se zajímala o tvojí "náladu". Kecy, o náladě to není, to by musela vypadnout ona, aby se ti zlepšila nálada. Zeptáš se jí, jak se jí vede, aby nestála řeč. Tobě samotné se ale do mluvení nechce a tak jen mile přikyvuješ a těšíš se, až konečně zmizí a ty jí snad další tři měsíce neuvidíš. Chytne tě za loket a už ti vesele navrhuje, že bys jí mohla jít doprovodit domů. Čas máš, ale tu chuť nějak postřádáš... No co, aspoň budeš mít výmluvu proč si přišla domů později a nestihla tak uklidit. Ačkoliv jí téměř neposloucháš, zaslechneš jméno tobě velmi známé. Jméno chlapce, který je ti blíž než kterýkoliv jiný člověk. Chlapce, který se musí líbit snad každé dívce, je to takový ten ideál... Chlapce, který tráví spoustu času s různými slečnami, ale to jenom tebe chytá za ruku, objímá a snaží se tě rozveselit, když ti není dobře.. O čem že to vlastně mluví? Snažíš se začít vnímat. Chvíli posloucháš a pak máš chuť vrazit "kamarádce" pěstí a zkopat jí do bezvědomí. Co to tady kecá? To jsou bláboly, všechno jsou hloupý řeči, to si vymyslela!! Chce se ti smát a brečet zároveň. Jakáže mrcha se snaží... Ne. Jseš v klidu. Přeci se nenecháš vyprovokovat. Navenek seš v klidu, uvnitř se skoro dusíš hněvem. Dělá se ti blbě a kdyby si šla na oběd, právě by ležel před tvými nohami. Snažíš se to urovnat v hlavě a mezitím drmolíš odpověď. Takže jakýsi holce se líbí a bez toho aby se nějak snažila seznámit se s ním se ti na něj prostě vrhne. On k ní ale necítí to co ona k němu a tak o něm začne roznášet drby, který nejsou pravdou. Chceš utéct. Uvědomuješ si, že ti záleží víc na něm než na sobě. A hele, to bys nebyla ty, bez tvýho štěstí. Naproti jde právě ta holka! No ne, ty máš ale štěstí! Ona je kupodivu milá... A ty si uvědomuješ, že je první pravá soupeřka v týhle zasraný hře o něčí srdce. Uvědomuješ si, že doposud si o takových holkách jen slýchala a nevěřila... teď vidíš a věříš. Nemá to cenu. Nemá cenu se snažit, protože ony jsou milé, přátelské, úsměvavé, odhodlané, chytré, krásné... Co jsi ty? Oproti nim nejseš nic.


Sorry za trochu.. depresivní povídku. Byla jsem přihlášená do literární soutěže, pak jsem to ale nestihla a měla jsem rozepsanou povídku, tak jsem to teď dotáhla do konce + to upravila do takové... řekněme mě bližší verze, líbí se mi to víc než když je to ukrutně spisovné a tak.. mnohdy se to čte fakt blbě.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady≈Claire Lady≈Claire | E-mail | Web | 23. března 2014 v 16:14 | Reagovat

Mně se teda tahle povídka moc líbila :)
Píšeš tak, že se člověk do postavy úplně vcítí! Super, moc pěkné :)

2 Dominica Dominica | E-mail | Web | 28. března 2014 v 19:56 | Reagovat

páči sa mi to,veľmi.

3 vall-koko vall-koko | Web | 16. dubna 2014 v 15:02 | Reagovat

Suprový článek!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Už je to dávno, co jsme hráli v Praze, ale je to jedno z měst, které miluji. Vzpomínám si, že jsme
bydleli na kopci, odkud bylo vidět celé město. Skoro jsem nespal a brzy ráno jsem se šel projít.
Pršelo a nikdo nikde nebyl. Praha má nádhernou architekturu. I setkání s obyvateli bylo úžasné.
Lidé byli příjemní a všude byly nejkrásnější dívky, jaké jsem kdy viděl. Celé mi to připadalo velice umělecké.
Doufám, že tam brzy budu moct zase přijet." -Serj Tankian♥