Březen 2014

Tlustá stehna, aneb anorexie

30. března 2014 v 21:41 | Kerr Knock^.^ |  Vlastní tvorba
Běžím ze školy jak nejrychleji můžu, ale moc velká rychlost to nebude- nepředbíhám ani kluka, který jde volnou chůzí. Vybíhám schody vedoucí k mému domu a přitom šmátrám rukou v kapse. Vytahuji klíčky a ve chvíli už stojím uprostřed oranžové chodby. Strhávám ze sebe bundu, mikinu a kalhoty. Stoupám si před zrcadlo a začínám brečet. Opravdu jsem tolik tlustá, jak lidé říkají? Proč jsem si toho nevšimla dřív? Stojím na místě nejméně deset minut, prohlížím si na sobě každý, každičký detail a pomalu, pomalinku začínám sebe i své tělo nenávidět. Mám tlustá stejna, široká lýtka, břicho mám tlusté a na ruce taktéž nevypadají nejlíp. Sbírám bundu, kterou jsem předtím hodila na zem a věsím jí do skříně. Pak pomalým krokem odcházím do pokoje a zapínám počítač. Čekám na zapnutí, ale dnes to trvá podezřele dlouho- nebo se mi to jen zdá? Na stole mám nedopitou coca-colu a balíček neotevřených sušenek. Mám nutkání všechno spořádat, pak se ale podívám na svá stehna a okamžitě mě to přejde. Projíždím si různé stránky o hubnutí a zdravé stravě. Každou fotku dívky s vypracovaným tělem ukládám do složky "MyDream", kterou si dávám na plochu, přesně doprostřed. Měním si obrázek plochy a místo své narozeninové fotky na mě kouká ovocný talíř a čistá voda. Několik nejhezčích obrázků tisknu, vystřihávám a dělám z nich koláž, kterou pak lepím do nového sešitu. Nadepisuji ho "Dokážu to! Budu krásná" a prvních pár stránek věnuji tomu, jak nespokojená teď sama se sebou jsem, vypisuji podrobné poznámky a řeči od ostatních a komentuji nalepené fotky. Slyším klapnutí dveří. Do pokoje přijde mamka a z postele mě zvedá se slovy "pojď mi pomoct s večeří!". Neochotně se zvedám a pomáhám vybalit nákup. Rukou mi prochází několik sušenek, čokolád, bonbonů a marmelád. Všichni z naší rodiny mají rádi sladké. Po vybalení ale odcházím do pokoje.
"Vrať se, co chceš jíst?"
"Nic... Už jsem jedla."
Dneska vůbec nemám chuť na večeři, navíc jsem si přečetla, že bych neměla jíst po šesté hodině. Mamka se jen podívá vyčítavým pohledem, ale nic nenamítá, za což jsem ráda. Zbytek dne strávím v posteli přemítáním, jak změnit svůj život. Nakonec vpisuji do sešitu pár základních bodů, které budu od zítřka držet.
  1. Pij vodu. Pořád. Neustále.
  2. Když máš hlad, platí pravidlo číslo jedna.
  3. Když máš chutě na sladké, platí pravidlo číslo jedna.
  4. Ovoce dopoledne, zelenina odpoledne.
  5. Když už chléb, tak jen kůrky.
  6. Vynechám snídaně a večeře.
  7. Budu cvičit minimálně tři hodiny.
Zaklapávám deník a spokojeně usínám.

Kyberšikana/ FILM podle skutečné události

28. března 2014 v 21:39 | Kerr Knock^.^ |  Filmy
Znáte film Kyberšikana? Byl natočen v roce 2011 a je podle skutečné události. Každý člověk by si měl tenhle film pustit..
O tomhle filmu jsem vůbec neslyšela, narazila jsem na něj přes tumblr. Hlavní roli hraje Emily Osment, kterou určitě znáte například z Hannah Montany, kde ztvárnila roli nejlepší kamarádky.
Taylor dostane ke svým narozeninám notebook. Jelikož do té doby neměla příštup k internetu, hned si jde nadšeně založit profil na sociální síti jménem Cliquester. Její mladší bratr napíše na její profil ponižující zprávy a tak začíná kyberšikana... Taylor se s tím nemůže srovnat. Jedinou věcí, která mě na filmu trochu zklamala bylo to, že téměř polovinu filmu Taylor jen psala příspěvky, četla příspěvky a brečela. Ale tak.. jak jinak se šikanovaný člověk má cítit. Její kamarádka založí falešný účet kluka a začne si s Taylor psát.. Po nějaké době ale rozšíří to, že se s ním Taylor vyspala a označí jí jako děvku. Začne tak ještě větší šikanování. Ona to už nezvládá a chce spáchat sebevraždu předávkováním se prášky. To se jí naštěstí nepovede a tak začíná chodit do psychologické poradny, kde se dozvídá i problémy dětí, kteří s ní chodí do školy.

Film je součástí projektu "Rally to Delete Digital Drama", jejímž cílem je zabránit kyberšikaně.



BRACELET PROJECT

24. března 2014 v 21:01 | Kerr Knock^.^ |  Podporuji
Ahoj děvčata,
Slyšely jste už o Bracelet Project? Ano ano, teď si víc jak polovina řekla, že určitě ne. Právě proto mě napadlo sdílet to na svém blogu a tak to více zveřejnit. Je mnoho dívek, které trpí nějakou poruchou. Proč nebýt něčím spojené?

O co jde?
Jde o náramkový projekt, který by měl spojovat všechny slečny s nějakými problémy. Každý problém má barvu.

Schizofrenie- zlatá
Manio-deprese a jiná bipolární onemocnění- stříbrná
Anorexie- červená
Bulimie- fialová
EDNOS (obecně PPP)-růžová
Deprese- modrá
Sebepoškozování- černá/oranžová/ tmavě modrá
Momentální půst- tmavě zelená
Šikana- světle zelená
Sebevražedné sklony- žlutá
Nadváha/Obezita- tyrkysová
Úzkosti/panické sklony- zelenomodrá
Takže pokud nějakou nemocí trpíš a chceš se do tohoto projektu zapojit, vytvoř si náramek barvou, která tvému problému náleží. Pokud se z něj chceš dostat, přidej bílý korálek nebo bílý začátek, pokud už se z toho dostáváš, náramek by měl být z poloviny bílý.
!!!!!Pokud uvidíte někoho s takovýmto náramkem a budete si myslet, že jde o BP, navažte s ním oční kontakt a ukažte svůj náramek. Pokud přikývne, znamená to, že je taktéž součástí tohoto projektu.

hlavně prosimtě NEBREČ

22. března 2014 v 21:22 | Kerr Knock^.^ |  Vlastní tvorba
Takhle si to kráčíš domů ze školy, máš celkem fajnovou náladu a už si strkáš sluchátka do uší když si všimneš bývalé spolužačky. Už se snažíš přejít na druhou stranu v domnění, že si tě takhle nevšimne. Ale prosimtě, jak by si tě nemohla nevšimnout? Mává ti už dvacet metrů daleko s úsměvem od ucha k uchu. S úsměvem. Falešným. Ty takovou radost neopětuješ. Proč bys měla? Pomlouvá tě na škole, kde tě zná sotva třetina lidí a vymýšlí si nesmyslné báchorky, tak co to tady na tebe zkouší? Přiběhne k tobě a svým obětím tě skoro smete na zem. Tentokrát se musíš zasmát, aby to nebylo tak podezřelý- nepřeješ si snad, aby se zajímala o tvojí "náladu". Kecy, o náladě to není, to by musela vypadnout ona, aby se ti zlepšila nálada. Zeptáš se jí, jak se jí vede, aby nestála řeč. Tobě samotné se ale do mluvení nechce a tak jen mile přikyvuješ a těšíš se, až konečně zmizí a ty jí snad další tři měsíce neuvidíš. Chytne tě za loket a už ti vesele navrhuje, že bys jí mohla jít doprovodit domů. Čas máš, ale tu chuť nějak postřádáš... No co, aspoň budeš mít výmluvu proč si přišla domů později a nestihla tak uklidit. Ačkoliv jí téměř neposloucháš, zaslechneš jméno tobě velmi známé. Jméno chlapce, který je ti blíž než kterýkoliv jiný člověk. Chlapce, který se musí líbit snad každé dívce, je to takový ten ideál... Chlapce, který tráví spoustu času s různými slečnami, ale to jenom tebe chytá za ruku, objímá a snaží se tě rozveselit, když ti není dobře.. O čem že to vlastně mluví? Snažíš se začít vnímat. Chvíli posloucháš a pak máš chuť vrazit "kamarádce" pěstí a zkopat jí do bezvědomí. Co to tady kecá? To jsou bláboly, všechno jsou hloupý řeči, to si vymyslela!! Chce se ti smát a brečet zároveň. Jakáže mrcha se snaží... Ne. Jseš v klidu. Přeci se nenecháš vyprovokovat. Navenek seš v klidu, uvnitř se skoro dusíš hněvem. Dělá se ti blbě a kdyby si šla na oběd, právě by ležel před tvými nohami. Snažíš se to urovnat v hlavě a mezitím drmolíš odpověď. Takže jakýsi holce se líbí a bez toho aby se nějak snažila seznámit se s ním se ti na něj prostě vrhne. On k ní ale necítí to co ona k němu a tak o něm začne roznášet drby, který nejsou pravdou. Chceš utéct. Uvědomuješ si, že ti záleží víc na něm než na sobě. A hele, to bys nebyla ty, bez tvýho štěstí. Naproti jde právě ta holka! No ne, ty máš ale štěstí! Ona je kupodivu milá... A ty si uvědomuješ, že je první pravá soupeřka v týhle zasraný hře o něčí srdce. Uvědomuješ si, že doposud si o takových holkách jen slýchala a nevěřila... teď vidíš a věříš. Nemá to cenu. Nemá cenu se snažit, protože ony jsou milé, přátelské, úsměvavé, odhodlané, chytré, krásné... Co jsi ty? Oproti nim nejseš nic.

Puntíky Puntíky AFRO!

15. března 2014 v 21:55 | Kerr Knock^.^ |  Diář
Dneska jsem se celý den válela. Ne, fakt, co jinýho bych dělala v sobotu, když celá propršela? Čtu Hunger games. Už potřetí. Jsem u prvního dílu a přijde mi, jak kdybych to prožívala já. Žeru Katniss a o to líp se mi to čte, když hraju MMO RPG Hunger games, nějak víc se do ní vcítim..
Narazila jsem na bezvadný video "Afro cirkus" v různých jazycích, stojí za to si ho celé pustit.
Pouštěla jsem to celý rodině a všichni jsme chytli záchvat smíchu u německý verze, bože jak něco může být tak "tvrdý" a nepříjemný, když to jsou puntíky, takový pěkný slovíčkoo???
(Němčina je v 0:58)

Příroda, lesy, déšť, klid.

13. března 2014 v 21:05 | Kerr Knock^.^ |  Diář
↑Pusť si ke čtení tuhle písničku, navodí tě do atmosféry

-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-
Cítím se hrozně divně. Nic se mi nechce dělat, všude je nějak mrtvo. Na jednu stranu se tvářím, jak mě všechno hrozně baví a kdybyste mě neznali a jenom mě vídali, mysleli byste si to taky. Máme novou spolužačku, přistěhovala se z Vietnamu a neumí ani slovo česky. Teda neuměla, už chodí na doučování. Druhá spolužačka, Hana, slouží jako tlumočnice. První den co u nás byla jsem potřebovala jít za Hanou, který se jako klíště držela Lucka (ta nová). Nějak jsem si půjčila její účebnici češtiny a začala jsem číst ty vietnamský slova, načež obě dostaly záchvat smíchu, pche, vůbec nevim proč-_- Moje výslovnost vietnamštiny je, řekla bych, přímo vynikajózní.
Dobře, tenhle článek dopisuju o dvě hodiny později a už se tak fajn necítim.

Miluju tyhle animace:3
Strašně mě to uklidňuje. Je to nikdy nekončící krása, pořád opakující se dokola, něco co nikdy neskončí, můžete se na to koukat hodiny a stejně to pořád bude mít stejnej účinek, furt musíte koukat na ty pitomý ptáky, čekáte kam doletí, už vás to oblbuje, miluju to.

Fakt mě překvapilo, kolik lidí sem pořád leze a čte si tyhle žvásty, protože mě by to teda vůbec nebavilo, takže díkec:D

Znáte ten pocit, když máte rádi jednoho člověka tak strašně moc, přejete mu jenom všechno nejlepší, ve všem ho podporujete? Miluju jeho úsměv, miluju když do mě rejpá a dělá si ze mě srandu a pak se mi omlouvá, když s ním můžu být. Ne, tohle nezvládnu, popisovat tady kamaráda, protože je to jak kdybych si stoupla před naší školu a všechno tohle tam povídala, když si to čte tolik lidí. (Tímto zdravím všechny kdo si to zrovna čtou a zítra mě potkají-_-)
Tyjo, tohle nezvládnu, nevim, budu si tady vylívat svůj smutek a zlost a starosti a pořád mám takovej pocit, že je to na internetu mezi lidma, kteří mě neznají lepší než mezi spolužákama, chjo, tak zase nic.
Prostě mám úplně debilní náladu kvůli slovům, který jsem se nepřímo dozvěděla a ačkoliv to může být jenom nesmyslnej drb tak u tohohle jsem si na 90% jistá, že to drb není. Tohle je podruhý, co mě něco totálně srazilo na kolena. A furt je to kvůli samýmu člověku.
Mějte se krásně a nějak to zítra ve škole přežijte.



Vrátila se, aby otravovala

4. března 2014 v 18:03 | Karolína |  Diář
čau.
Fakt nevím, proč se sem vracím, divím se, že sem nezapomněla heslo- to se mi většinou stává u jiných webových stránek. Takže zaprvý, nezvykejte si, že tady zase budu pravidelně psát. Za tu dobu co jsem tady s tím sekla jsem si založila dalších X stránek v domnění, že tam budu mít větší klid, ale tady se mi to prostě líbí. Je to tady jako místečko, ke kterému se vracím ačkoliv úplně nechci, něco mě sem táhne. Za druhý, je tady XY lidí, kteří můj blog pravidelně navštěvovali a se změnou nebyli úplně spokojený a ačkoliv si někdy hraju na někoho, koho city ostatních vůbec nezajímají, do lidí se dokážu vcítit a prostě.. Hej, jednoduše sem občas budu psát pro potěšení ostatních. A zatřetí, nechci psát děsně spisovně a nějak nelpím na gramatické chyby, jelikož když už jsem půjdu tak jen čistě z nudy. Na vypsání mám.. uhm, řekněme něco jak deník. (Death noteee x_x)
Až budu mít chuť nebo náladu nebo něco takovýho, půjdu promazat nějaké články, smažu odsud všechny fotky a celkově to tady trochu pozměnim, protože když už někam vlezu, mám potřebu to celý přeměnit dokud s tím nejsem maximálně spokojená. Takže, jak že se mi to vlastně vede?
Už jen chvíle a budu zase o něco starší. Jasný, jsem starší každej den, každou vteřinu, ale tak bude tam to číslo, to větší číslo, aslghsotjlg boží. Taky se to dalo všechno do pohody s kamarádem. Ne, není to kamarád, je to někdo.. lepší, než kamarád, protože kamarád je super, ale on je boží. Hraju rpg Hunger Games a jasný, to bych nebyla já aby moje postava nebyla vylosovaná. Takže holky klucí, do příštího týdne možná bude po mě (Okej, tak po mém Carlovi, ale co.. Je to jak druhé já ve virtuálním světě)
A teď ten očekávaný krátký úsek věnovaný včerejšímu večeru.. Nechce se mi vysvětlovat proč jak kdy co, takže jednoduše se sešlo sedm lidí z naší třídy, učitelka, její přítel, kluk z Bulharska a dívka z Indonesie a společně jsme šli do skvělý kavárny. Kecali jsme anglicky, bylo to trochu.. zvláštní. Na začátku jsme se každý měl představit a ano, u kohopak si myslíte, že začali? Ano, dostáváte zlatého bludišťáka, u mě! Takže jsem to nějak odpovídala a pak jsem měla čas na to, abych promyslela nějakou otázku. Bylo to zvláštní, zvyknout si na to, že tam prostě nikdo mluvit česky NEBUDE. Nejlepší bylo, když se vždycky někoho z naší třídy na něco zeptali, nebo jakože na všeobecnou otázku a všichni se podívali na mě. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem v angličtině dobrá, nikdy jsem to ani neřekla a říkat nebudu a o to víc mě překvapilo, že mě za mojí angličtinu pochválili. Okej, tohle bylo v pohodě, do tý doby než šel ten kluk stejnou cestou jak já. Měla s náma jít ještě jedna holka žejo, tak si říkam pohoda, nějak to okecáme. Jenže ona za mnou přiběhla a říká "Já tady musím čekat na mamku, tak ahoj, bye" a teď jenom čumim a úplně takovej ten pohled jakože *nenechávej mě tady s nim, co si s nim budu povídat?* šli jsme dobrých deset minut. Hej, byla jsem až překvapená, jak jsem mu rozumněla, spíš mi dělalo problém odpovědět. Nejlepší byl rozhovor
"Do you like swim?"
"No.. I don´t like water."
"You don´t shower????"
:DDDDDDDDDDD
A chtěl mě skoro zabít když sem řekla, že se mi líbí Harry Potter. Prej má rád Star Trek. Hej, hodně jsme se bavili o vánocích, o haloweenu, o novým roku. Je to zajímavý, ale nechce se mi to vypisovat, tak si to kdyžtak najděte na googlu. Každopádně, přišla jsem a byla jsem úplně šťastná, že jsem se domluvila, protože tohle bylo něco úplně.. jinýho, než když sedíte v lavici a učíte se gramatiku.
Mimochodem, prý máme v čr hrozně těžkou výuku cizích jazyků. Říkal mi, že oni se nejdřív učí slovní zásobu a mluvení a až z toho se odvýjí správná gramatika. Heh, bezva vědět.
"Už je to dávno, co jsme hráli v Praze, ale je to jedno z měst, které miluji. Vzpomínám si, že jsme
bydleli na kopci, odkud bylo vidět celé město. Skoro jsem nespal a brzy ráno jsem se šel projít.
Pršelo a nikdo nikde nebyl. Praha má nádhernou architekturu. I setkání s obyvateli bylo úžasné.
Lidé byli příjemní a všude byly nejkrásnější dívky, jaké jsem kdy viděl. Celé mi to připadalo velice umělecké.
Doufám, že tam brzy budu moct zase přijet." -Serj Tankian♥