Mám problém. Je ti třináct, jaký problémy?

1. prosince 2013 v 15:10 | Kerr Knock^.^
Taky si pamatujete, jak byl naším největším problémem nepovedený obrázek, zlomená tužka, jak jsme se hádali o to, kdo s kým bude sedět a plakali kvůli nemocnému plyšákovi? Později to bylo kvůli dvojce, nepovedené písemce, pohádáním se s kamarádkou nebo ostříhaným vláskům. A teď?

Znám spoustu mladých lidí, kteří mají problémy- jak v rodině, ve škole, s kamarádama nebo třeba sám se sebou. Většinu těch lidí znám přes internet. Proč? Už málokdy narazíte na člověka, který by vás vyslechl, poradil a zvážil situaci bez nějakého posmívání nebo shazování před ostatními. Určitě už se vám stalo, že jste měli nějaký problém a když jste se zeptali někoho staršího, opáčil vám "Tvoje problémy bych chtěl mít.", usmívajíc se od ucha k uchu. Vy jste pak poníženě odkráčeli bez nějaké odpovědi... Lidé přes internet jsou milejší, tedy záleží na komunitu, na kterou narazíte, ale pokud jste na webech, kde se lidé zajímají o nějaký koníček, najdete strašnčě moc milých lidí. Jenže těžko pomůžeš člověku vyťukáním pár písmenek do klávesnice. Copak může brát člověk vážně nějaký "sloh" od skoro neznámého člověka, když mu s klidem kamarád napíše, jak ho miluje a přitom ho ve skutečností ani nepozdraví? Nic nemá takovou hodnotu jako popovídání si s někým, komu důvěřuješ.
Dvanácti, třinácti i čtrnácti leté děti opravdu můžou mít problémy, mnohdy stejné, jako dospělí. Ano, asi se nemusí zajímat o placení nájmu, brzký příchod do práce a splnění všech podmínek, ovšem ta psychika je mnohdy na stejně hrozné úrovni. Třináctiletí jsou strašně podceňováni. Spousta lidí je bere jako puberťáky, kteří dospívají, neví co je to život, co je to láska, pravé přátelství, že přijdou horší věci. A co když už nepřijdou? Sledujete televizi a v ní je minimálně jednou do týdně sebevražda někoho takhle mmladého. Nejlepší pak je poznámka tipu "Proč se s nikým neporadil? Přece má nějaké kamarády, kterým může říct co cítí." A co když právě žádné takové kamarády nemá? Co když se snažil jak to nejvíc šlo, ale všichni se mu smáli? Pak je lehké uzavřít se do sebe, s nikým nemluvit a pak už jen uvázat smyčku na strop nebo skočit pod vlak.
Chtěla jsem tím říct.. Mluvte se svými kamarády. Protože každý člověk má jiný práh psychiky a nikdy nevíte. Takově ty články na krasna.cz tipu "Můj nejlepší kamarád se chtěl zabít a já to nevěděla" a proč jí to neřekl? Mohl mít problémy, které nechtěl řešit s ní, mohly to být problémy, za které se styděl mluvit se svojí nejlepší kamarádkou. Prostě mluvte s ostatními, nevysmívejte se, hodnoťte rovnostraně, nekoukejte se na to, jak člověk vypadá. Protože všechno se jednou obrátí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 handemade handemade | 1. prosince 2013 v 15:28 | Reagovat

Tohle je článek opravdu k zamyšlení, je to pravda, občas lidé přes internet dokáží pomoct lépe , ale potom je těžké rozeznat virtuální svět a realitu. Kamarádi jsou dva lidi , kteří si věří. Já svému kamarádovi říkám opravdu včecko. A on mě taky :) je to hezké :) Opravdu článek k zamyšlení :) píšeš moc pěkně :)

2 Lu Lu | Web | 1. prosince 2013 v 16:13 | Reagovat

víš, já jsem teď zažila období, kdy jsem nedostala vízu, a odstěhovala jsem se někam, kde nikoho neznám, neznám jazyk, neznám místo, narodila jsem se tu, ale nebyla zde 13 let. Nemám tu rodiče, jen babičku a dědu...a když jsem to vyprávěla známé, jen se usmála a řekla ''No, to ještě nic není''. Ale je. Ztratila jsem vše, co jsem měla, nevidím své blízké, nechápu, co se děje kolem. Ale přežila jsem. Sama :) Nikomu jsem nic neřekla, jen jsem se usmívala světu, a pochopila, že na světě je plno jiných lidí, s horšími problémy. A já mám to štěstí, že tu mám alejspoň prarodiče, a mamka s taťkou dělají vše proto, abych vízu dostala. Ale máš pravdu  - při čtení článku jsem si vzpoměla na tu američanku, která se ukázala nahá na sociální síťi a pak pár let trpěla šikanou. Když spáchala sebevraždu, lidé přišli k ní na hřbitov (např. i Anonymous se tím začalo zajímat) a ptali se 'proč to nikomu neřekla?'. ALE - říkala vše učitelům, rodičům, prý chodila i k psychologovi. A? Nikdo jí nepomohl :) Moc krásný článek, napsala jsi to tak, že jsem se musela zamyslet. Každý nějak trpí, ale lidé jsou tak surový, že to vždy musí držet při sobě, a trpět sám. A někdy Vám pomůže ůplně cizí člověk z internetu :)

3 double-fail double-fail | Web | 1. prosince 2013 v 16:28 | Reagovat

Tak trochu s tebou soucitim. Porad slysim tu vetu, ze by nekdo chtel me problemy. Docela me to mrzi, ale, co ja s tim nadelam, ale obcas, kdyz se podivam zpet, tak si rikam, co jsem to resila za blbosti. Nesnasim ty psychicke problemy, nechci zadne. No hlavni je, se snazit si veci v hlave urovnat. :)

P.S. Jsem o 4 roky starsi nez segra. ^^

4 Sann Sann | Web | 2. prosince 2013 v 17:44 | Reagovat

Mo dobře sepsané :) já jsem se taky kamarádce zpovídala a všechno a ona mi řekla že ju to nezajmá atd. pak mi začala dokonce nadávat i do kurvy přestože jsem ještě panna, ale teď se se mnou baví jako by nic

5 Misella Misella | Web | 5. prosince 2013 v 20:18 | Reagovat

krásně napsaný článek, vede k zamyšlení :)
ale musím s tebou nesouhlasit :D

Já mám od základky 4 nejlepší kámošky a těm můžu říct úplně všechno. Vždy mi poradí a navíc rádi!! Můžu se na ně spolehnout a i když vědí o mém "problému" zeptají se na něj i po měsíci. ;) Troufám si říct, že jsou to kamarádky na celý život.

6 fakynn fakynn | E-mail | Web | 5. prosince 2013 v 23:25 | Reagovat

Máš pravdu. Stále říkám, že všechno je o komunikaci.
Vím, jaké problémy může mít 12, 13 nebo i 10 leté dítě. Když se podívám na to, co všechno jsem si prošla. 3 třída- bulimie, 5třída- první sebepoškozování, 6třída- pokud o sebevraždu. Dále nemluvím. Všechno to je věk 8-11 let. Štvou mě lidi, co tohle řeknu, odmávnou- nevíš jaký má člověk vlastně promlémy, nevím! Hned soudíš. I teď se stane, že mi někdo řekne 'Tvoje problémy chci mít'. Haha, už vidím, jak po mých depresích, problémech, bude pevně stát na nohách.

7 LuSsy LuSsy | Web | 6. prosince 2013 v 19:35 | Reagovat

Já si ani nepamatuju, jestli jsem vůbec řešila tyhle malicherné problémy, které popisuješ v prvním odstavci.
Já mám štěstí, že znám lidi, kteří mě vyslechnou, ale je tady druhý problém - nerada se svěřuju. Je pěkně na prd, že dneska jsou lidi opravdu hnusní a dělají si z druhých srandu.
Honey, ale i na internetu jsou lidé zlí. Já jsem si taky myslela, že na internetu jsou lidé lepší, ale mnohdy jsou ještě horší než ti, se kterými se znáš osobně.
Já si myslím, že i taklhe přes internet můžeš tomu člověku pomoct. Ale je pravda, že to nebylo s nějakým anonymem a že jsem se s ním už nějak dobu znala, ale i tak ta pomoc pomohla oběma stranám.
Podle mě jsou dnešní děti strašně vyspělé a to znamená, že i jejich problémy jsou dospělejší. Ale zase ne všichni si tím procházejí. Tak trochu závidím těm, kteří mají největší starost, že neví, co si vzít na sebe.
Tyhle otázky nemám vůbec ráda. Proč to nikomu neřekl/a? A komu? Stejně by to všichni brali na lehkou váhu a nebo by ho ještě obvinili, že chce pozornost.
Jsi opravdu chytrá holka. A jsem ráda, že jsi takový článek napsala. Doufám, že si ho přečte spousta lidí.
Heh, díky za nápad! To bych mohla dát kamarádkám příště! :)
To je pěkně na prd, že nemám "své" peníze. Ikdyž se jedná jen o kapesné...
Děkuji. Jo jo, kurýrovala jsem se, ale bohužel je to angína a né chřipka. :/

8 Vendy Vendy | Web | 11. prosince 2013 v 19:41 | Reagovat

Problém je asi v tom, že neumíme naslouchat.Naše problémy jsou ty největší, nejpřednější a nikdo neví, jaké to je (i když každý ví, jaké to je, protože problémy má naprosto každý. Jen záleží, jak jsou ty problémy velké, jiné starosti má holka, co neví, jestli si koupit růžový nebo černý top, kozačky nebo kotníčkové boty, jiné starosti má máma autistického dítěte, jiné starosti má vysokoškolák, který ukončil studia a nemůže najít práci...
Myslím, že lidi na netu můžou pomoct, aspoň dobrým slovem nebo radou, už proto, že mají čas na promyšlení problému, když čtou nějaký takový článek, slova, která volají o pomoc.Kdežto v realitě jsme ve spěchu, honem uvařit, uklidit, dodělat resty, nebo jsme prostě vyšťavení a chceme mít pokoj a klid... Je to těžké. A je fakt, že mezi lidmi se málo mluví a ještě méně naslouchá, a to platí nejen obecně, ale dokonce i mezi nejbližšími, tedy v rodině...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Už je to dávno, co jsme hráli v Praze, ale je to jedno z měst, které miluji. Vzpomínám si, že jsme
bydleli na kopci, odkud bylo vidět celé město. Skoro jsem nespal a brzy ráno jsem se šel projít.
Pršelo a nikdo nikde nebyl. Praha má nádhernou architekturu. I setkání s obyvateli bylo úžasné.
Lidé byli příjemní a všude byly nejkrásnější dívky, jaké jsem kdy viděl. Celé mi to připadalo velice umělecké.
Doufám, že tam brzy budu moct zase přijet." -Serj Tankian♥