Zabiji tě, elfe!

24. října 2013 v 14:49 | Kerr Knock^.^ |  Vlastní tvorba
On tam stál. Stál tam! Jeho tvář ozařovalo sluneční světlo, i přesto, že jsme oba dva byli uprostřed tmavého lesa. Měl červenou bundu, a tak mu krásně vynikly jeho kaštanově hnědé vlasy. Tmavě zelené džínsy, které mu koupila jeho holka nosil tak rád, a já ho za to nenáviděla. Teď jsem to chtěla udělat. Skončit s ním. Usmrtit ho. Zabít ho. Kudla, kterou jsem držela v pravé ruce mi klouzala, protože jsem měla spocené ruce. Stál tváří tvář smrti, a přitom si myslel, že ho čeká jeho drahá Anet! Jak komické! Nikdy jsem nečekala, že to zajde až tak daleko, ale zašlo. Prostě ho hci zabít! A udělám to rychle. Byl ke mně otočený zády, takže jsem ho mohla zasáhnout jednou ranou. Chystala jsem se k útoku. Chytila jsem se kůry velkého dubu, a vyběhla. Byla jsem velmi tichá, ale náhle pod mými nohami praskla větvička. Otočil se. Napřáhla jsem ruku s kudlou, pořádně jsem zakřičela a mířila mu na srdce. On ustoupil a v rukou vytvořil modrou, jasně zářící kouli, která se sama vznášela. Řekl jakási dvě slova, a potom prsty namířil na mě. Koule se mi před tělem rozprskla. Náhle jsem cítila velkou bolest. Nemohla jsem ovládat své tělo, zůstala jsem stát, a moje hnědé oči, ač jsem nechtěla naštvaně hleděly na Toma. Ano, tak se jmenoval. Celým jménem Thomatus Tusus. Zvláštní, ale kouzelné jméno. Přišel ke mně, chytil mě za bradu a posměšně se zasmál. A pak promluvil. "Co sis myslela, ty náno, že se nechám zabít? Nepřechytračila jsi mě, mám jedno velké tajemství, které, ačkoliv nechci, ti teď povím, abys mě už nechala být. I když.." Udělal krátkou odmlku, zasmál se a poškrabal se na bradě. "Ti to bude k ničemu, nikomu to neřekneš, protože už se domů nevrátíš." "Né!" Vykřikla jsem a chtěla něco udělat, začít se ovládat, ale nešlo to. "Nezabíjej mě!" Posměšně se podíval. Otočil se, šáhl do kapsy od kalhot a vyndal malý kapesní nožík. Otevřel ho, ale pak ho položil do trávy. "To taky nemám v úmyslu, ty malá naivní holko. Jsem elf. Jenže to mí předci vymysleli náramně dobře. Jsem zkřížený, mám v sobě všechny druhy. Lesní, vzdušný, vodní... Na co si jen vzpomeneš. Jenže, ty pitomá holko, ty asi o elfech moc nevíš." Skrčil se pro nůž a namířil ho proti mě. "Jakožto kříženec mám vůli zakrvit jakéhokoliv člověka v mého pomocníka, poddaného, služebného, říkej si tomu jak chceš. A to se chystám právě udělat." "Takže mě nezabiješ?" Zeptala jsem se, a v duchu jsem si oddychla. Byla jsem ráda, že i přesto, že jsem ho chtěla zabít, to on mně neudělá. "No, nevím, je to něco jako smrt. Možná horší než smrt. Chceš zabít? Máš zájem?" Tajemně se zeptal. A já věděla, že kdybych řekla ano, opravdu to udělá. Měl takovou moc a sílu, že bych proti němu neměla šanci. Zavrtěla jsem hlavou. "Šikovná." Nožem se říznul do tepny. Na zelené listy od kapradí začala stékat modrá krev. Potom chytil mojí ruku. "Né!" Zakřičela jsem. Uvědomovala jsem si, že mě může zabít. "Copak?" Řekl, ale než jsem stačila něco namítat, pořádně mě říznul do levé ruky. Spojil jeho krev s mojí. Říkal něco o tom, že to bude možná bolet, že to budu cítit, ať se nelekám, ale potom jsem upadla do bezvědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rusalka Rusalka | Web | 31. října 2013 v 19:16 | Reagovat

Krásný. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Už je to dávno, co jsme hráli v Praze, ale je to jedno z měst, které miluji. Vzpomínám si, že jsme
bydleli na kopci, odkud bylo vidět celé město. Skoro jsem nespal a brzy ráno jsem se šel projít.
Pršelo a nikdo nikde nebyl. Praha má nádhernou architekturu. I setkání s obyvateli bylo úžasné.
Lidé byli příjemní a všude byly nejkrásnější dívky, jaké jsem kdy viděl. Celé mi to připadalo velice umělecké.
Doufám, že tam brzy budu moct zase přijet." -Serj Tankian♥